po delší době opět zpět. Čtvrtek, 22.12.2016, 23:35 večer, začínám psát další článek, doposud netuším o čem. Mám několik témat a nápadů o čem bych se chtěla se svým internetovým deníkem podělit, ale od každého bych vymyslela maximálně 10 řádků textu a dohromady by to nedávalo žádný smysl a nemělo by to z literárního hlediska žádnou strukturu. Za chvíli to bude necelý den do Vánoc, což mi nepřijde. Každý si stěžuje, že nemá žádnou vánoční náladu, já to beru tak, že je to individuální věc. Já ji taky nemám, ale neviním za to ostatní, protože vím, že je to jen tím, že jsem se na poslední týden zavřela díky zákazu ježdění do Hradce v pokoji a vkuse koukala na jeden díl GG za druhým, věřte mi, je to ta nejlepší věc na světě. A když ve scénách vidíte milovaný NY a uvědomujete si, že na místech, kde se točí různé scény, jste také stáli, je to jednoduše krásný, na druhou stranu se mi z toho chce i brečet, protože mi celý NY strašně chybí a nic na světě bych si teď nepřála víc, než se tam vrátit a jen se projít po ulici, protože to vám na zážitek stačí. Cítíte tu energii, cítíte se výjimečně už jen díky tomu, že jste tam. Je to tím městem, má to samo v sobě. Asi tu máme první téma, na které se rozepíšu. Pár vzpomínek a postřehů doplněných o hrstku fotografií na moji nekonečnou lásku - New York.
Znám hodně mladých dívek, které měly New York za sen už odjakživa. Konec konců, je to asi nejznámější město na světě. I já byla jedna z nich. Doteď mám v pokoji hodiny s motivem NY, velký obraz s Empirem a několik menších obrázků s motivy města, v neposlední době i panorama s citátem ,,New York, the city of dreams'', na který se dívám každý večer předtím, než usnu. Vždy jsem o tom snila, o tom se tam podívat. Když se začala poprvé objevovat možnost, nemohla jsem tomu věřit, popravdě tomu nevěřil skoro nikdo z naší rodiny. Babička mi pořád opakovala, jak úžasný by bylo, kdybych se tam dostala jen v 16, že se to jen tak někomu nepoštěstí a měla pravdu, za tu možnost jsem a vždy budu strašně vděčná. Nebudu zdržovat dalšími řádky o mě a NY jako snu. Když přišel den a já tam byla poprvé, byla jsem nejšťastnější na světě. Byl to nejkrásnější den v mém životě, což můžu říct s jistotou. Nešlo mi se chvilku nesmát, všechno jsem si fotila a nestihla se dívat na vše, co jsem míjela. Všude je něco, všude kolem vás, kamkoliv se podíváte, je tam něco, co jste ještě nikdy neviděli. Jedna vyšší budova než druhá, s různými reklamními kampaněmi na nich, obchody, které jste znali jen z filmů, pouliční stánky a vlastně vše, co ve filmech bylo. Když už jsme u těch filmů, vždy je tam většina věcí vylepšených, prostě nejsou takové, jako doopravdy. I proto jsem se trošku bála, že budu ze samotného města zklamaná, že nebude takové, jako jsem si ho ze záběrů představovala, myslela jsem, že budu zklamaná. Asi největší chyba v mém životě. Vše je stejné, né-li lepší, protože to vidíte na živo. Víc než například samotné Times-Square jsem měla raději se procházet v ulicích, protože jste v prostředí lidí, kteří zde většinou normálně bydlí a nepřipadáte si jako jeden z turistů, jednoduše si připadáte tak, že tam patříte. Za všechny návštěty NY byla moje nejoblíbenější ta, když jsme šly až z Brooklynu do samotného centra, přes půlku poloostrova. Greenwich Village, West Willage a MeatPacking District byly nejkrásnější části New Yorku, lepší než ulice úplně v centru.
Hezčí než samotné město, je město v noci. Až v noci vám přijde, že opravdu žijete newyorský život. Nic na světě asi nedokáže popsat moje pocity k tomuhle městu, je to moje nekonečná láska, někdo miluje psy, někdo třeba letadla, někdo naší Prahu a já New York. Nikdy jsem se necítila, že bych patřila někam tak hrozně moc, jako jsem to cítila tam. Je to jako když se konečně vrátíte do domova, kde jste vlastně nikdy nebyli. A nebo možná to, že až když přijedete tam, cítíte se jako doma. Vím, že všechny tyhle pocity jsou subjektivní, protože třeba Pavli tam byla ráda, ale vím, že takhle to nikdy neměla, těšila se domů a těch pár dní, co jsme tam strávily ji stačilo, ona chtěla chodit jen po památkách, aby si mohla odškrtnout z plánku, že navštívila největší památky a o nic víc ji nešlo. Já to měla naopak. Pamatuji si, že poslední minuty v New Yorku, čekání na vlak, který byl poslední, kterým jsme k nám mohly jet, bylo pro mě asi to nejhorší. Loučit se a vědět, že jen tak se nevrátíte tam, kde je vám tak dobře, to bolí víc, než cokoliv jiného. Můžu říct na 100%, že jsem tam nebyla naposledy, vrátím se, brzy. Jinak to ani nejde. Je to město světel, všechno je tu možné, nikdo vás za nic nesoudí, nikdo nikde nepomlouvá, nevšímají si vás pokud to nechcete, vše, co chcete tu dostanete, když něco potřebujete, máte to do 10 minut. Když chcete z rušného centra, do 20 minut jste v Central Parku, kde jsem sama narazila na milion míst, kde se dá být sami a nikdo na vás nemusí přijít. Je to takový ,,calm in the rush'', jestli víte, jak to myslím. Mohla bych do smrti používat samá pozitiva a vyzvedávat NY do nebes, ale kdo tam nebyl a není stejný, jako já, asi to nikdy nepochopí. Pro mě to není jenom město, ale něco víc, proto mám slzy v očích, když se dívám na fotky.
New York, I Love You.
xoxo, GG
-A
